Jedenáctiletý Ládík je veselý kluk, který si rád hraje s kamarády a moc rád chodí i do školy. Jeho příběh ale nebyl vždy jednoduchý. Když mu byly zhruba tři roky začal vykazovat určité odchylky ve vývoji. Maminka Katka si všimla, že nekomunikuje jako ostatní děti a má potíže zapojit se do běžných činností. Po několika vyšetřeních byl Ládíkovi diagnostikován atypický autismus a lehké mentální postižení. Tato diagnóza s sebou přinesla řadu výzev, především v oblasti vzdělávání.
Ládíkova první zkušenost se školkou nebyla dobrá. Soukromá školka, kterou navštěvoval, ho po pouhých čtrnácti dnech odmítla s tím, že neposlouchá a nezapojuje se do kolektivu. Katka, která nutně potřebovala pro Ládíka školku najít, aby mohla pokračovat v práci, měla ale štěstí. Ve stejné budově byla otevřena soukromá školka pro děti se vzdělávacím znevýhodněním, kam Ládíka přijali.
Tato školka se ukázala jako obrovská pomoc jak pro Ládíka, tak maminku Katku. Ve školce pro Ládíka vytvořili individuální plány rozvoje, které se zaměřovaly na jeho pokrok v komunikaci a sociálních dovednostech. Školka nejenže nabízela specializovanou logopedii, ale také pomáhala rodičům s porozuměním diagnózy PAS a organizovala rodičovské semináře. To vše mělo pozitivní vliv na Ládíkův rozvoj.
S výběrem vhodné školy pomohla rodině školka i SPC
Když přišel čas nastoupit do školy, spolupracovala Katka se školkou i speciálním pedagogickým centrem (SPC), aby pro syna vybrala nejvhodnější školu. Po zvážení možnosti fungování Ládíka na běžné základní škole se nakonec rodina rozhodla pro speciální školu, kde Ládík získal vlastního asistenta pedagoga. I když začátek školní docházky komplikovala pandemie COVID-19, škola byla s Katkou v intenzivním kontaktu a pomáhala jí s distanční formou vzdělávání.
„V průběhu prvního ročníku nás bohužel zastihlo období online výuky, kdy jsme se všichni propojovali přes počítač. Učit Ládíka číst a počítat bez didaktických znalostí, bylo hrozné. Paní učitelka se s námi rodiči ale propojovala dodatečně a pomáhala nám. Vlastně nás rodiče učila, jak učit,“ vzpomíná Katka.
V průběhu prvních let byl Ládík v malé třídě, kde bylo pouze deset dětí. Tento individuální přístup mu pomohl navázat přátelství se spolužáky a postupně si vytvořit silnější vazby s ostatními dětmi.
„Třída se stmelila už v druhém ročníku. Děti si navzájem pomáhaly, přestože mají různé diagnózy. Některé děti ve třídě mají PAS, jiné mají diagnózu ADHD,“ komentuje fugování třídy Katka.
Přes dobrou atmosféru se ale ve čtvrté třídě objevily potíže. Ládík začal trpět pocitem, že je hloupý, a špatné známky ho demotivovaly v další práci. Katka proto požádala speciálně pedagogické centrum o nové vyšetření, které potvrdilo, že v některých předmětech potřebuje Ládík individuálnější přístup. Škola i učitelé byli naštěstí otevření změnám a doporučili, aby Ládík dochodil se spolužáky pátou třídu a poté přešel do třídy s větší podporou.
Co bude po základce?
V současné době je Ládík v páté třídě a je spokojený.
„Navzdory začínající pubertě se do školy těší. Především na kamarády a svou paní učitelku. A také už zase nosí dobré známky,“ oceňuje Katka přístup školy při hodnocení syna.
S asistentkou pedagoga má dobrý vztah, což jeho vzdělávání velmi usnadňuje. Přesto Katka začíná pociťovat obavy ohledně budoucnosti po základní škole. Nemá jasno, jaké možnosti středního vzdělávání budou pro Ládíka dostupné, a kde bude moci najít obory, které by pro něj byly vhodné.
„Stále více se bojím, co bude po základní škole. Pro děti, jako je Ládík, nevidím jasně návaznost a možnosti středního vzdělávání. Nevím, kde hledat, kam se obrátit. Netuším, jaké budou naše možnosti. Jaké školy vhodné pro našeho syna jsou v místě našeho bydliště. Vím, že nebude moci dělat, cokoli si usmyslí, ale kde najdu nabídky konkrétních oborů a podmínky, to zatím nevím,“ vyjadřuje Katka své obavy.
Poraďte se se školou či SPC!
Podle Veroniky Doležilové, právničky Spoluškoly, platí pro střední školy při poskytování individuální podpory stejné podmínky jako pro školy základní.
„V praxi se někdy setkáváme s tím, že střední škola rodičům tvrdí, že se jí poskytování individuálních podpůrných opatření netýká. Podle zákona má ale dítě na podpůrná opatření nárok od mateřských po střední, respektive vyšší odborné školy,” vysvětluje Veronika Doležilová. Pro děti jako je Ládík může být podle ní zároveň vhodné nižší střední odborné vzdělávání: „Jde o tzv. éčkové obory, které jsou buď dvou, nebo tříleté a jejichž výstupem je výuční list, nebo obory praktická škola jednoletá a praktická škola dvouletá,” radí právnička Spoluškoly.
Nižší střední odborné vzdělání (obory kategorie E): studium je tříleté nebo dvouleté, výstupem je výuční list. Obory mají nižší nároky v oblasti všeobecného i obecně odborného vzdělání a jsou určeny především pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, např. pro absolventy dřívějších speciálních základních škol a žáky, kteří ukončili povinnou školní docházku v nižším než 9. ročníku základní školy. Obory připravují pro výkon jednoduchých prací v rámci dělnických povolání a ve službách.
Ládíkův příběh ukazuje, jak důležité je, aby se k dětem se speciálními potřebami přistupovalo skutečně individuálně. A také, jak velký vliv na jejich vývoj má podpora jak ze strany školky a školy, tak i od odborníků a rodičů.
Autor: Barbora Kiliesová