Vojta je desetiletý kluk, který má diagnostikovanou poruchu chování a emocí. Před několika lety nastoupil na základní školu a první dva roky fungoval bez podpůrných opatření. Přesto, že je Vojta chytrý, tak se mu ve škole příliš nedařilo. Dostával se do konfliktních situací jak s učiteli, tak se spolužáky. Snadno se totiž rozčílí a potom reaguje neadekvátně, potřebuje pomoci zvládat stresové situace a lépe tak vycházet se svým okolím. V polovině třetí třídy mu byl přiznán asistent pedagoga a ve třídě mu začala díky tomu pomáhat Věra, asistentka pedagoga. Díky ní a přístupu vedení školy i učitelů, dnes Vojta prospívá mnohem lépe a ve třídě si našel i kamarády.
„Vojta se strašně snadno naštve a emoce jsou u něj navíc hodně nevyzpytatelné a nedokáže je kontrolovat,“ uvádí Věrka, asistentka pedagoga. „Bohužel to u něj může dospět do velkého záchvatu, ze kterého se už bez pomoci nedostane,“ dodává. Dříve se jeho ataky obracely hodně vůči ostatním dětem, ve chvíli kdy měl záchvat a někdo stál kolem, tak se stal v podstatě obětí.
Vojta měl špatné známky, neprospíval, z chování měl dokonce trojky, situace byla prostě neutěšená. Proto šel Vojta do školského poradenského zařízení, kde mu byl přiznán asistent pedagoga. Věrka, asistentka pedagoga, pomáhá ve třídě samozřejmě nejenom Vojtovi, ale i ostatním dětem. Sama uvádí, že je ale potřeba na Vojtu stále dohlížet a snažit se zabraňovat problematickým situacím, což se jí daří.
Společně se učí všichni
Po určité době se Vojtovy ataky začaly zmírňovat a hlavně našel cestu i k dětem ve třídě. Dříve se ho spolužáci báli, vlastně nevěděli, jak se k němu mají chovat a co mají dělat, když se Vojta rozčílil. „Teď už si spolu děti normálně o přestávkách hrají. Sám dokonce vymyslel karetní hru, kterou s ním děti rády hrají,“ komentuje Věrka. „Také se děti snaží konfliktům předcházet a vlastně obě strany se tím učí, jak spolu vycházet,“ dodává.
Asistentka předchází problémovým situacím
Normální hodina v této třídě probíhá tak, že Vojta přijde do třídy a v hodinách se snaží někdy více někdy méně, stejně jako každý normální kluk. Věrka dohlíží, že si zapisuje, tak jako ostatní děti, kterým pomáhá. Věrka sleduje situaci, a když vidí, že se Vojta necítí dobře a hrozí nějaký atak, tak si ho bere stranou, mluví s ním a situaci uklidňuje.
Vojta si díky tomu zlepšil známky a také začal s dětmi lépe komunikovat a i sám se snaží chovat ke svému okolí lépe. Samozřejmě jsou dny, kdy se mu nedaří nebo kdy u něj atak přesto propukne a Věra a ostatní pedagogové musí situaci řešit, což je někdy velice obtížné. Na škole si v podstatě neumějí představit, jak by Vojta fungoval bez asistenta. Bylo by to ke škodě nejen Vojty, ale i celé třídy.
Přesto Věra práci asistenta pedagoga chválí a jak sama říká, „šla by do toho znovu“. „Mě tahle práce moc baví, mě to vždycky táhlo k dětem a práce asistenta pedagoga mě naplňuje, přestože je to opravdu náročné a vlastně se celý den nezastavím, protože jsem se třídou i o přestávkách,“ uzavírá Věrka své vyprávění.
Autor: Barbora Kiliesová
Jména byla změněna.
Další příběhy rodin najdete tady.